Už je to dlouho, co jsem napsala svůj poslední blog, ale když jsem stála na té velké, překrásné hoře plné energie, věděla jsem, že bude čas na další "kapitolu" 😊
Sedím u splavu, dívám se na tu obrovskou spoustu vody, která tady jen tak, bez jakéhokoliv zastavení, zadrhnutí proteče. Vzadu je klidná, rozvážná, ale jak se blíží ke zlomu, začne nabírat na síle a hlasitosti. Vidím tolik síly, nespoutanosti, odvahy a odhodlanosti. Má ji odjakživa a nikdy ji neztratila....narozdíl od nás.
Máte taky nějaké kouzelné místo, kde se vám líbilo tak, že víte, že se tam budete vracet? Místo kam víte, že se budete těšit, které vás okouzlilo? Já ano, a je tak krásné, že se s vámi o něj podělím 😊
Většina lidí mě zná, jako usměvavou holku/ženskou, která hýří optimismem a všechno zvládne. Tak začněme postupně....jak to s tím úsměvem a optimismem vlastně bylo? 😊
Vždycky jsem toužila po spořádaném životě, takovém to, jak se žije, jak se žít má, co je správné. Vystudovat, najít si práci, vdát se, mít děti.....abych se zavděčila, aby ze mě měli všichni radost, abych byla vzorná a poslušná........žít tak, abych zapadala, abych nevybočovala.
Nevím, jak to máte vy, ale já tohle slovní spojení kdysi brala dost vážně. Jako, že jsem měla pocit, že když si zajdu na kávu a sedím si u toho dobrého šálku kávy a usmívám se, tak je to špatně....protože mám jako čas, protože nic nedělám.
Dnes jsou to přesně 4 měsíce, kdy se z všedního dne stal den plný bolesti, ztráty, den zalitý spoustami slz.