VÝSTUP NA BÁJNOU HORU ARARAT 5 137 m.n.m.
Už je to dlouho, co jsem napsala svůj poslední blog, ale když jsem stála na té velké, překrásné hoře plné energie, věděla jsem, že bude čas na další "kapitolu" 😊
Ararat - věčně zasněžený vrchol, který leží poblíž turecko-arménsko-iránského trojmezí. Pro Turky Agri Dagi "hora bolesti" a pro Armény Masis "hora svatá a svobodná". Je to odvěký symbol arménské nezávislosti, který připadl do rukou Turků.
Budou to 4 týdny, co jsem opustila tuhle neuvěřitelnou horu a stále mám pocit, že tam chvílemi sem, nebo spíš, že ona je stále se mnou. Ještě teď cítím tu její energii a sílu 💫 a čas od času přijdou aha momenty a informace, pro které jsem ani netušila, že si jdu 😊
Tahle hora nám během těch 5 dní ukázala svou drsnou tvář a zároveň i velmi vlídnou a přátelskou. Je to místo, které vás často vede mimo komfortní zónu, ale tím vám dovolí začít vnímat přítomný okamžik, jak prostě a jednoduše teď být a prožívat.
S každým přibývajícím dnem jsem cítila, jak mě nechává nahlédnout hlouběji do mého vlastního nitra. Při každém výstupu se spouštěl proces, který jsem nechápala. Zprvu byl plný nejistoty, zmatku a přišel lusknutím prstu. Pokaždé mi ukáplo pár slz a mé myšlenky a pocity se ubíraly směrem k mé dceři. Nikdy jsem necítila takový stesk, jako právě na téhle hoře. Objevovaly se otázky, ale zároveň už na ně přicházely i odpovědi.....najednou tak jasné. Začínala jsem si uvědomovat věci, které mi dříve nešly pochopit a především přijmout. Stejný a tak zvláštní stesk, který si neuměla vysvětlit, zažívala i má dcera doma. Můžeme si to vysvětlovat jakkoliv, ale všem se nám občas stávají události, příhody,....které nelze logicky vysvětlit, nejsou hmatatelné, nejdou vypočítat, prostě se dějí a vy je cítíte. Klidně tomu můžeme říkat náhoda, to je nám přeci odjakživa povědomé a hezky nás to drží od hlubšího zamyšlení 🙃😉 Nevím komu patří tato věta, ale mně se líbí 😊
"NÁHODA SE ŘÍKÁ PROTO, ABY BŮH ZŮSTAL INKOGNITO"
Ale jdeme dál....Jelikož se jedná o výstup ve skupině, tak kromě vlastních procesů, začnete zjišťovat, jak dokážete fungovat mezi lidmi, kde je každý tak jiný, má své chování, postoje, nastavení, zápasí s překročením své vlastní komfortní zóny a zároveň je jinak fyzicky zdatný. Pochopení, podpora a týmovost – tohle všechno vás tam postupně začne zkoušet….někdy více, někdy méně….a samozřejmě někoho více či méně 😋 Mnohdy si myslíme, že tohle všechno máme zmáknuté, ale teprve v náročných podmínkách si to můžeme ověřit a zjistit, zda to tak opravdu je. I to k takovým výstupům patří a já si díky tomu přivezla další zkušenosti a poznání sebe sama.
Stejně jako se kniha skládá z různých kapitol, tak je tvořen odlišnými kapitolami i náš život. V některých se mnohdy skrývají bolesti, utrpení a strach. Snažme se nesoudit a nehodnotit, protože za každým z nás se nachází příběh (osud), který neznáme.
A teď zpět k té drsné tváři, kterou nám hora ukázala. Druhý den jsme absolvovali výstup do 4 100 m.n.m., kde jsme setrvali zhruba 2 hodiny kvůli aklimatizaci a pak se vraceli zpět do základního tábora. Výstup to byl sice trochu náročný, terén je tam hodně kamenitý a tentokrát zůstával sníh i v nižších polohách, než bylo v tomto období zvykem, ale všichni jsme to zvládli bez zdravotních potíží.
Při sestupu do základního tábora se ale rychle změnilo počasí a nás zastihla bouřka, déšť, kroupy a silná mlha, takže během pár vteřin přestalo být vidět, kde jsme a kam jdeme. Jako skupina jsme se rozdělili, gajdové úplně dobře nezvládli situaci a pár členů se (naštěstí tedy jen na chvíli a nebyli jsme úplně daleko od tábora) ztratilo. Jenže tahle chvíle je v těchto podmínkám psychicky náročná. Jste vysoko na hoře, kterou neznáte, během pár minut je pryč vyšlapaná cesta, které byste se mohli držet, každý kámen najednou vypadá tak cize a nemáte žádný záchytný bod...jen doufáte, že se dostanete do tábora v pořádku. K tomu promočené oblečení, fyzická vyčerpanost a pomyšlení na další výstup skoro nulové. A tak 4 členové naší výpravy se druhý den ráno rozhodli nepokračovat a vrátili se zpět do města.
Zůstalo nás tedy z naší skupiny 5 + s námi šli na vrchol Maďaři, Kazaši a Američanka. Celkem tedy 10 členů a 2 zkušení gajdové, Jamal a Ibrahim.
Třetí den jsme se s trochou nervozity přesunuli do druhého tábora, který měl být původně ve 4 200 m.n.m., ale kvůli sněhovým podmínkám jsme ho postavili již ve 3 800 m.n.m. Večer jsme ulehli brzy s nadějí, že alespoň na pár hodin usneme, protože výstup na vrchol byl naplánovaný na 1 hodinu ranní a síly budou potřeba.
Přesně v 1,15 hodin jsme vyrazili. Bylo pod nulou, co přes den roztálo v noci zmrzlo, tempo bylo pomalé. Už asi po hodině mi začaly trochu mrznout ruce a nohy a já doufala, že to rychle uteče, začne svítat a slunce nás přeci jenom trochu zahřeje. Zdálo se to nekonečné, i to tempo i ten čas, který moc neubíhal. Při pohledu nahoru tam byl pořád ten prudký kopec bez konce, a tak jsme krok za krokem stoupali s nadějí, že už se to brzy změní.
Tempo udává v uvozovkách ten nejpomalejší, což byla žena, která začala mít zhruba v první třetině fyzické problémy a zvracela. Vypadalo to, že to nahoru nemůže zvládnout, ale nechtěla to vzdát a gajd Jamal se rozhodl to nevzdát s ní a na vrchol ji dostat 😊 Bylo to náročné i pro zbytek skupiny, protože přesně tady začínají chodit myšlenky podpory, pochopení, ale zároveň se tam derou myšlenky, zda by se neměla vrátit, protože komplikuje výstup dalším 9 lidem, kteří by šli rychleji, tolik nezastavovali a lépe se zahřáli. Ale jak už jsem psala, to k tomu všemu patří, tenhle pochod rozporuplných myšlenek, otázek i odpovědí. Nakonec jsme našli řešení, a každý si tak nějak našel své tempo, začalo svítat, a protože jsme se přehoupli přes ten nejdelší strmý kopec, dolehly na nás i první paprsky slunce. Ještě nás kus cesty čekalo, ale čím jste blíž, tím víc to chcete dát.
Na vrchol jsme postupně všichni došli. Všichni, včetně statečné ženy, která to i přes fyzické vyčerpání nevzdala. Pro ni byl tenhle výstup totiž splněný sen, který měl právě ten skrytý, silný příběh. Ty kapitoly, které nám život občas napíše a jsou jedny z těch nejtěžších. Máš můj velký obdiv, co všechno jsi už zvládla.
Pro mě bylo posledních asi 200 metrů náročných. Když už jsem si myslela, že je to jen kousek, není to tak prudké, zastavovala jsem co 30 metrů :)) Každá zastávka, ale byla už s takovým tím úsměvem a naštváním dohromady....."to snad není možné, těch posledních pár metrů snad už vylezu, to nevzdám, i kdybych tam měla dolézt po čtyřech" :))) No nakonec to šlo i po dvou 😁
A pak přišla ta chvíle – vrchol. Bylo to něco neuvěřitelného a nepopsatelného. Velké dojetí, hrdost, pokora a vděk. Dívala jsem se okolo a nemohla uvěřit, že tam stojím, že tam opravdu jsem.
Tuhle horu jsem zdolávala se svým partnerem, celé ty dny bok po boku. Vystoupali jsme spolu a zároveň každý sám za sebe tak, jak to má být. Další cíl, zkušenost, výzva, dobrodružství, posun, které jsme zvládli SPOLEČNĚ ♥️
Myslím, že jsem nebyla jediná, kdo tam na vrcholu stál a s velkou pokorou děkoval téhle nádherné hoře za možnost dojít až tam. Za to, že nám nakonec ukázala svou krásnou a vlídnou tvář a odměnila nás slunečným počasím ☀️🏔️
Ne každý má totiž to štěstí. Některé skupiny před námi se na vrchol kvůli nepříznivému počasí nedostali. U jiné skupinky si hora vzala jeden život. Byl to muž z Iránu, kterého jsme potkali při našem sestupu dolů, šel ještě s dalšími dvěmi. Byli milí a s hrdostí se hlásili k našim botám na nohách, že je vyrábí u nich. Zřítil se při výstupu a jeho vyproštění těla trvalo v nepřístupném terénu celých 5 dní.
Píšu tu o pokoře a vděku, protože přesně to sem patří. Ať už je to pro někoho rozhodnutí zdolat něco nového, odhodlanost, posunutí hranic, výzva, náhoda, cesta, sen...cokoliv, co každého z nás vede k takovému výstupu, nemělo by to postrádat určitou opatrnost a především pokoru.
Na závěr bych kromě hory chtěla PODĚKOVAT svému partnerovi Honzovi, že si dokážeme být oporou, inspirací a chceme to sdílet a prožívat společně, mé kolegyni a kamarádce Petře (bez ní by to rozhodně nebylo ono), která přišla s tímhle skvělým, bláznivým nápadem a celé to zorganizovala😊, Kátě za to krásné naladění, které má a předává dál, také Petrovi, Elišce, Pavluše, Izmovi a Jiřímu za nedílnou součást této skupiny a za skvělou společnost a podporu. A také bych nechtěla zapomenout na naše gajdy Jamala a Ibrahima, že si nás vzali pod křídla a dovedli nás na ten bájný vrchol Araratu 🏔️
PS: Dnes již chápu proč mají Arméni tuto horu za posvátnou a na vrchol pohlížejí zpovzdálí s láskou a uznáním.
5 dní, 55 km, 3 700 nastoupaných
"Na světě nejsou nejkrásnější věci, ale okamžiky." Karel Čapek