O usměvavé holce...
Většina lidí mě zná, jako usměvavou holku/ženskou, která hýří optimismem a všechno zvládne. Tak začněme postupně....jak to s tím úsměvem a optimismem vlastně bylo? 😊
Když bych se vrátila do dětství, tak budu vzpomínat na úžasné chvíle, kdy jsme s rodiči jezdili do Polska za babičkou a hromadou příbuzných, sestřenek a bratránků, se kterýma jsme blbli a užívali si na seně, pásli krávy, chodili na maliny, ráno sotva po otevření očí utíkali za strejdou přes vysokou trávu, jen abychom s ním už mohli hrát karty. Tam jsem to milovala, tam běhala ta bezstarostná holka s úsměvem od ucha k uchu. A tam jsem se v dospělosti taky tak strašně ráda vracela. Tím nechci říct, že tady doma bych byla nešťastná. To ne, ale tam byl svět jiný.....jako by se tam zastavil čas. Tam jsem vždycky zatoužila být a chtěla odjet, když mi v dospělosti bylo ouvej.
Ale jak to bylo asi tak posledních 20 let? Krom toho, že se mi skoro před 17 lety narodila ta nejúžasnější bytost na světě, a já zažila to největší štěstí v životě, a která mi ve spoustě situací ukazuje zrcadlo a tím je vlastně tou nejlepší učitelkou, jsem si prošla spoustou životních zkušeností a učila se netrpět a být šťastná. Měla jsem v sobě zapsaných pár vzorců, které mě chtě, nechtě ovlivňovaly v mých vztazích, situacích, prostě v životě.
Asi nejhlavnější vzorce byly "jsem ta druhá", "nejdřív všichni okolo a pak já", "musím tu být pro ostatní". No a tyhle vzorce se promítaly do života. Ať už šlo o kamarádství, nebo vztahy, tak jsem byla na té druhé koleji. Nejdřív tamti, tamto a pak já. No a to bolí, to vás šťastnými nedělá. Pak máte pocit, že nejste dost dobří, že jste se asi nezachovali správně, že to chtělo víc apod. Pokud do toho přidáte, že vy se můžete pomalu rozdat a nevrací se vám to zpátky, aby to bylo v rovnováze (což ani nejde, protože si sami sebe dost nevážíte), tak strádáte. Obíháte všechny okolo, abyste se zavděčili, aby byli spokojení, protože si myslíte, že jenom tak vás budou mít dost rádi, budou si vás dost vážit. Jenže ono nic. A tak je z vás skoro matka Tereza a vy pořád nejste šťastní, ale naopak se trápíte a taky se litujete. Jak je možné, že toho dělám tolik a pořád to nestačí? Nemůže! Takhle to nikdy fungovat nebude! Je hezké myslet na druhé, ale především musíte myslet na sebe! Já jsem si třeba hodně často činy partnerů, které mi ubližovaly, omlouvala tím, že udělat to takhle mají právo. Ano to mají a naprosté, ale pokud mi v tom není dobře, tak je potřeba to říct a vymezit si své hranice. Pořád je to o tom, mít se rád, o naší sebehodnotě. Pokud totiž dostatečně nemilujeme sami sebe, nevěříme si, upozaďujeme se, tak nás ostatní těžko mohou brát tak, jak bychom si představovali, jak bychom chtěli, aby nás milovali 🤍
Já jsem se třeba strašně nechtěla hádat. Radši jsem to v sobě dusila, omlouvala si to a trpěla. Byla ve mně taková ta zažitá formulace, takže na otázku "Je ti něco?" jsem odpovídala "ale ne není"....jenže přitom mi vlastně bylo úplně všechno a uvnitř to bolelo 😔 Trvalo mi dlouho, než jsem se naučila říkat, co cítím, jak to chci, říkat ne, nebo teď to nejde, nejsem úplně v pohodě. Trvalo mi, než jsem si uvědomila, že i když jsem smutná, naštvaná, tak jsem to pořád já a i tak můžu být milovaná. Trvalo mi dlouho, než jsem si začala uvědomovat svou hodnotu, než jsem rozpustila ty staré vzorce, které mě drželi v tom trpění, politování se, zavděčování se, dělání víc a víc, být tu pro ostatní 24/7,... Ale šlo to, jde to. A pořád jsem na cestě, pořád ještě občas sklouznu do takového autopilota, který něco vyhrkne, nebo udělá, ale už si to uvědomím 🙏🏻
Vrátila jsem se k té usměvavé holce tam uvnitř sebe, vždycky tam byla. Občas vystoupila ven, občas to byla ona, ale leckdy to byl úsměv, který skrýval bolest, nebo utrpení. Teď je to prostě úsměv. A když mi zrovna není hej, no tak není.....ale nepotřebuju to schovávat. I to je život, i to k tomu patří ❤️