O usměvavé holce...
Většina lidí mě zná, jako usměvavou holku/ženskou, která hýří optimismem a všechno zvládne. Tak začněme postupně....jak to s tím úsměvem a optimismem vlastně bylo? 😊
Když bych se vrátila do dětství, tak budu vzpomínat na úžasné chvíle, kdy jsme s rodiči jezdili do Polska za babičkou a hromadou příbuzných, sestřenek a bratránků, se kterýma jsme blbli a užívali si na seně, pásli krávy, chodili na maliny, ráno sotva po otevření očí utíkali za strejdou přes vysokou trávu, jen abychom s ním už mohli hrát karty. Tam jsem to milovala, tam běhala ta bezstarostná holka s úsměvem od ucha k uchu. A tam jsem se v dospělosti taky tak strašně ráda vracela. Tím nechci říct, že tady doma bych byla nešťastná. To ne, ale tam byl svět jiný.....jako by se tam zastavil čas. Tam jsem vždycky zatoužila být a chtěla odjet, když mi v dospělosti bylo ouvej.
Ale jak to bylo asi tak posledních 20 let? Krom toho, že se mi skoro před 17 lety narodila ta nejúžasnější bytost na světě, a já zažila to největší štěstí v životě, a která mi ve spoustě situací ukazuje zrcadlo a tím je vlastně tou nejlepší učitelkou, jsem si prošla spoustou životních zkušeností a učila se netrpět a být šťastná. Měla jsem v sobě zapsaných pár vzorců, které mě chtě, nechtě ovlivňovaly v mých vztazích, situacích, prostě v životě.
Asi nejhlavnější vzorce byly "jsem ta druhá", "nejdřív všichni okolo a pak já" a "musím tu být pro ostatní".
A přesně tak se to promítalo i do mého života. Ať už šlo o kamarádství nebo vztahy, já byla často na té druhé koleji. Nejdřív ostatní a pak já.
Snažila jsem se rozdávat, zavděčit se, být tu pro všechny. Skoro matka Tereza. Jenže ono nic. Pořád jsem nebyla šťastná. Spíš naopak.
To asi nebude ta cesta, že?
Já jsem se třeba strašně nechtěla hádat. Radši jsem to v sobě dusila, omlouvala si to a trpěla. Byla ve mně taková ta zažitá formulace, takže na otázku "Je ti něco?" jsem odpovídala "ale ne není"....jenže přitom mi vlastně bylo úplně všechno a uvnitř to bolelo 😔
Vrátila jsem se k té usměvavé holce tam uvnitř sebe, vždycky tam byla. Občas vystoupila ven, občas to byla ona, ale leckdy to byl úsměv, který skrýval bolest, nebo utrpení. Teď je to prostě úsměv. A když mi zrovna není hej, no tak není.....ale nepotřebuju to schovávat. I to je život, i to k tomu patří ❤️